Více než 20 let staré vzpomínky

V době, kdy obchody s fototechnikou doslova přetékají digitálními přístroji přeplněné mega pixely a nejmodernější technologií, vytáhl jsem ze šuplíku 72 let stařičký poklad po mém dědovi v podobě analogového fotoaparátu ZEISS IKON Nettar 515/16 a tak jsem v ten okamžik nevědomky odstartoval konec více jak 20 let starého příběhu.

Dlouhá léta jsem coby malý kluk jezdíval nejen na letní prázdniny za dědou a babičkou do Strakonic, kde jsem prožíval mnohá dobrodružství. Časem jsem přesvědčil dědu, že už jsem tak akorát rozumný a mohl si půjčit jeho starý fotoaparát na svitkový film 120, který jsem okamžitě vložil do nitra přístroje a tím začal tento příběh.

Postupem času jak jsem rostl, začal jsem ztrácet o fotoaparát zájem. Začala mě přitahovat tátova jednooká zrcadlovka Praktica MTL5 s výměnnými objektivy. Byl to v tu dobu úžasný přístroj a připadal mi děsně moderní a tak jsem si dlouhá léta na stařičký ZEISS ani nevzpomněl.

Přešlo opravdu hodně let, nejsem si jistý kolik jich doopravdy bylo, ale méně jak dvacet určitě ne. Mezi tou dobou jsem dělal všechno možné a o fotografování ani nejevil zájem. Vystudoval jsem, přešel do zaměstnání, koupil si první auto, oženil a založil rodinu …

K fotografování jsem se opět vrátil a dokonce teď tvrdím, že je to mé prokletí. Používám moderní přístroj, který toho umí mnohem více než bych si v době mého dětství dokázal představit. Pevný disk počítače se mi postupně zaplňuje soubory. Začalo to soubory JPG o velikosti přibližně 1MB a aktuálně se jedná o soubory NEF průměrné velikosti 12MB.

Pojďme se ale vrátit k mému příběhu. Jak jsem již řekl, uběhlo hodně let od doby, kdy stařičký ZEISS získal své místo v šuplíku. Párkrát jsem ho vytáhl a pokochal se pohledem na něco tak starého ovšem až před pár dny jsem dostal nápad ověřit i jeho funkčnost … zkoušel jsem měnit clonu, čas, metry … závěrku …

… zvenku vypadá stále dobře … otevřu ho a … až jsem se lekl. Uvnitř byl stále exponovaný film, naštěstí kompletně převinutý a připravený k vyjmutí. Ta stará Foma ležela uvnitř exponovaná více jak dvacet let!

Abych tento příběh exponovaného filmu z mého dětství dokončil, odnesl jsem ho do FotoŠkoda ve Vodičkově ulici v Praze a popravdě, ani jsem nedoufal, že se z něho podaří něco zachránit. K mému úžasu se pár snímků na takto starém filmu podařilo vyvolat. Bohužel, několik snímků jsem špatně exponoval a tak jsou k ničemu, ale i za to málo a nekvalitního materiálu jsem nesmírně rád.

Více než 20 let staré vzpomínky na mé blízké, na mé prázdniny ve Strakonicích, to je můj letošní nejkrásnější předčasný Vánoční dárek, který jsem ani nečekal.

Překontrolujte si své šuplíky, možná je tam někde schovaný poklad v podobě nevyvolaných vzpomínek, které vám mohou udělat stejnou radost jakou právě sám prožívám.

P.S. Když jsem už byl u FotoŠkoda, rovnou jsem si pořídil svitek nový, vložil ho do 72 let staričkého fotoaparátu a vyrazil bojovat jako odvážný princ proti drakovi v podobě funkcemi přeplněných digitálních monster 😉